Jak tak člověk postává nad rozdupaným tělem mladé dívky, přemýšlí o velikosti boží.
Boccheriniho smyčcový kvintet v E-dur, příjemnou hlasitostí znějící pouze uvnitř hlavy, navádí k jemným doprovodným dirigentským pohybům ruky.
Bílé úlomky žeber čnějící z roztrhané kůže a zakrvácené boty němě dosvědčují účinnost tělesné váhy dospělého muže pro fyzické násilí, jakoby násobily vědomí že silnější opanují slabé.
Zavál jemný noční vánek. Šeptal strachy projít kolem.
Její klidná tvář, tu a tam překryta slepenými prameny hebkých vlasů, skelným pohledem navozuje pocit jejího smíření s osudem.
Hluboký nádech. Vzduch je čistý – a vlhký. Chladný jako odstátá káva s tóny hlíny a železité pachuti vzadu na patře.
Ke konci už se nebránila, protože věděla, že to nemá valného smyslu – a že jí zbývají jen poslední táhlé vteřiny. Chtěla je věnovat pohledu na noční nebe. Nejspíš to byla chytrá dívka.
Dlouho jsem nevěděl, jak toto dílo napsat. Popravdě – začal jsem s tím několikrát, nicméně dusivost nezkušenosti mého minulého já byla příliš nestravitelná. Pokusím se, jak nejlépe mi to dovoluje paměť, přednést celý scénář tak, aby dával smysl – a já přesto zůstal věrný své roli.
I když jeho samotné prožití otřáslo definicí nesmyslnosti po zbytek mých dní.
Vše začíná právě teď – a právě tady. Minulost je pro nás v tuto chvíli nepodstatná. Její substance je jen pojmem, co chce zachytit stálou neměnnou stránku jsoucna. Ale substance nikdy není solidní a čistá sama o sobě, že?
Podléhá zkreslení. To co máme ke skutečnému náhledu v nahé a čisté pravdivosti je jen a pouze tahle chvíle.
Skláním hlavu. Leží tam. Stojím tu.
„Dejte – pomalu – ruce za hlavu. Žádné prudké pohyby!“
Povyjely mi koutky v nepřítomném apatickém úsměvu. Oči se nadále upíraly v nekonečno za horizontem událostí.
Čas je relativní.
Slet rychlých obrazů.
Konverzace.
Zatčení zakončené charakteristickým zvukem dotahování jazýčku v zoubkách zámků. Jako kdyby vypasený cvrček dvakrát zahrál krátký requiem svobodnému pohybu v molto vivace až prestissimu.
Převoz v příjemném rozjímavém tichu.
Zadržovací cela.
Psychoanalýza.
Usadil se naproti mé cele. Dlouze se na mě zahleděl, jako by si prohlížel vzácný exemplář v zoologické zahradě. Analyzoval můj postoj.
Zdvořile jsem se usmíval, záda srovnaná, ruce složené v klíně. Stál jsem v uctivé vzdálenosti jednoho metru od mé strany mříží.
Otevřel složku a ukázal mi fotografii dezintegrovaných zbytků těla pubescentky.
Dal mi prostor si fotografii prohlédnout do jemných detailů.
Poté ukázal fotografii, nejspíše z rodinného alba. Vypadala až anticky. Čistě, nevinně, přesto až ikonicky tvarovaně. Možná mne podráždila její podobnost s Delfskými věštkyněmi a nesmyslnost naší společnosti. Dávalo by to mému jednání smysl, který by nikdo jiný nepochopil. A takový je celý vesmír kolem nás.
Složil fotografie do složky a se stále analyzujícím pohledem spustil.
„Jak se jmenujete?“
Vlastně celou tuto scénu mi hluboko v mé verzi reality podbarvuje Kánon D-dur od Johanna Pachelbela ve velkém zastoupení smyčců. Dokonalost tónů této skladby, tohoto dotyku Boha skrze zvuky, jako by zdánlivě nepocházela z tohoto světa… Natož ze sedmnáctého století…
Hudba, příteli, ta skutečná dokonalá hluboce prožívaná hudba, prodchnuta nebetyčnou vzdáleností od všednosti reality, jemně laská to nejcitlivější v nás. Lepí oční víčka k sobě. Strhuje nás dovnitř nás samotných. Odděluje od života. Stéká po duši. Je stejná, jako pocit z ukončení života jiné bytosti.
Když se u toho dívá smířeně na hvězdy…
Začátek rozhovoru ofenzivním způsobem, pokusem reflexního šoku z reálného jednání. To by ovšem působilo na kompulzivní násilníky, neuvědomující si plné rozměry svých činu skrze temnou mlhu nahromaděné krve v hlavě následkem neovládaného vzteku, potažmo hormonální odezvy činnosti hypofýzy.
Jenomže přesně to já jsem, že? Netrpím kompulzivním jednáním, ani posttraumatickým šokem. Byť jsem utrpěl vzdělání. Jenomže sebereflexe se nedostaví – touto fází jsem již dávno prošel a nemám, tak zvané, okno. Vím, co se stalo.
Úsměv jsem trochu rozšířil – asi na 3 milimetry oběma směry. Reflektuji Vaši přítomnost, doktore. Jen nemám důvod ji respektovat.
„V nepovolených technikách dialogu vede metoda vymlčování k navození dominantní pozice. Upozorňovali mě, že máte vyšší IQ. Beru to na vědomí.“ Pohodlně se usadil a naklonil se na židli mým směrem. „Máte skrze tyto mříže pocit, že přes faulové techniky, navodíte svou pozici v naší konverzaci dominantnější?“
Úsměv jsem podržel. Líbí se mi.
Dle Junga každý psychiatr, který ztratí při rozhovoru s pacientem dominantní pozici, by měl své sezení okamžitě ukončit. Freudova psychoanalýza zase ani neumožňuje jednat s pacientem jinak, než z dominantní pozice. A jiné přístupy se u nás ve státním systému nevyučují. Nejsme zde ani odvážní, ani inovativní – již přes půl tisíciletí. Skoro jakoby předvídatelnost byla naší národní tradicí.
Malá drobnost ale nabourává lesk doktorovým snahám. Toto není první sezení, kterého jsem se nedobrovolně účastnil.
„Máte toho v systému hodně…“ znovu otevřel složku. Jako každý pilný kariérista si s nejvyšší pravděpodobností udělal přípravu. Jak… předvídatelné. Jako žáček ze třetí třídy, co nemá dostatek důvěry ve své znalosti gramatiky před diktátem.
„… mmm. Ano. Zde. První hospitalizace ve třinácti letech. Nešťastné číslo. Opakované psychotické záchvaty. Podezření na simplexní schizofrenii, autismus. Opakované testy s výsledky… anhedonie, citové otupělosti… Posunuté myšlenkové řetězce.
Hm…
Stupňující se násilnost. Schizofrenie progresuje do reziduální. Změna medikace – Elenium… Diazepam nefungoval?“
Jemně jsem zavrtěl. Lehce jsem spustil hlavu stranou. Téma mě zajímá – potřebuji zjistit co nejvíce z toho, co na mou maličkost mají. Eo ipso potřebuji akademika podržet v jeho přednášce jemným náznakem duševní přítomnosti a spolupráce.
Nechal se navnadit. Chudáček snaživý.
„Posledních deset let máte být na silné medikaci. I přes dané komplikace jste ale nelenil…“ Otočil několik listů hustě potištěného papíru s fádním fontem. Složka není tenká. „Čtyři studované vysoké školy… žádná dokončená. Vedle adhedonie i abulie?”
…
„To bych neudělal ani jedny z přijímacích testů, pane doktore.”
„Mmm… Hm, hm.” Zabručel si souhlasně do papírů.
Velice nedbale schovaná radost z toho, že jsem promluvil. Brzy by mu docházely témata k neutrálním tématům.
Jeho snaha vypadat ledabyle na moje vstoupení do dialogu by potřebovala dopilovat. Pohled sice schoval zpět do sady znaků v ucelených řetězcích, znamenajících slova – ale zapomněl jím kmitat po řádcích.
Pohled zabořený do jediného bodu značí přemýšlení, zpracovávání emocí, niterní děj. Pohroužen do sebe nevnímá mé pomalé opanování situace. Tak se pozná nebezpečný muž – že se nedá poznat.
„Medicína, Klinická psychologie, Kriminalistika, Múzické umění… Široký rozsah zájmů…”
…
Mezera, kterou bych měl využít k reakci. Jak se ostatně společensky před-po-klá-dá.
Nechce příliš pokládat otázky, abych neměl pocit výslechu. Snaží se navodit pocit přátelské rozmluvy. Má to v papírech – vím, o co se snaží. Podceňuje mne? Nebo chce, abych si to myslel?
„Abych měl pocit, že mám navrch, že, pane doktore?” Co když je o krok přede mnou?
…
„Mmm, promiňte mi – nemohu se zbavit pocitu, že mi odpovídáte na něco jiného.”
„Ano.”
…
„Aha…”
Natáhnul jsem ruku, abych se dotknul mříže. Kov byl chladný, s erodovaným povrchem. Poslední nátěr musel být hluboko v sedmdesátých létech – od té doby se pouze otírají a odírají. Zadržovací cela není plnohodnotná vazba.
Zadržovací cela je dokonalým příkladem animálnosti lidského alter-ega. Nebýt člověk ve své samotné podstatě zvířetem, žádný jiný důvod k postavení klece srovnatelné s těmi v zoologických zahradách, by nebyl. Povýšená bytost pracující pouze na vyšších principech mentálna, superega, by se nikdy nesnížila k takovému svůj druh degradujícímu činu, jako je tento.
Vrozenou idiocií člověka je představa, že je právě onou bytostí.
Naopak- člověk je tím zvířetem.
To, že se snaží podobat vyšší entitě z něj dělá jen nepovedenou hříčku přírody. Televizní zprávy a ekolo-ekonomický stav planety jsou dostatečně dosvědčujícím příkladem sobecké plebejské animálnosti našeho já.
Když tuto myšlenku člověk připustí jako neoddiskutovatelný fakt – a přizpůsobí se tomuto faktu ještě za svého věku aktivního, totiž do chvíle středu vlastního života – může se z něj stát ten, co rozhoduje o svém osudu sám, tedy člověk svobodný. Totiž právě ten dravec, vypuštěný z klece.
Pomalu jsem nechal oční víčka opět rozhrnout oponu své vnitřní poezie, abych vstoupil znovu na tento svět. Pohled ze své ruky, mým teplem zahřívající kov mříže, jsem zanořil hluboko do svého diskusního oponenta. Jako kdybych čepel nejprve obnažil v sadistické ukázce toho, co se velice brzy stane součástí jeho tělesného prostoru – a poté milimetr po milimetru jediným, pomalým ale jistým pohybem pronikal až do jádra nejtemnějších koutů jeho duše, kde schovává ty největší strachy i sám před sebou. Tato partie se nebude hrát pěšci.
„Nemohu s vámi mluvit, pane doktore.“
„Proč tak soudíte?“
Zaklepal jsem klouby o mříž a vrátil ruku zpět do klína.
„Protože si nejsme rovni.“
„Hmm…” Lehce svraštil obočí. Po slibném otevření cítí nebezpečnou ztrátu kontroly. „Máte nějaký návrh, jak to vyřešit?“
Zavádějící otázka. Nyní bych měl požadovat otevření mříží, jako lecjaký primitivní byť rádoby vychytralý násilník.
Pomalu jsem z jeho útrob svůj pohled opět vynořil. Až fyzicky jsem pocítil, jak vše, co není jeho tělo, silně krvácí a třese se bolestí.
Začal jsem zvolna přecházet po třech metrech mi vyhrazených. Přerušil jsem kontakt. Ukázal jeho čelu svůj bok. Ujal se role klid ztrácejícího dravce. Poskytl mu snad dostačující množství dezinterpretovatelných náznaků situace, ve které nejsem.
Nejpodceňovanější figura na šachovnici? Kůň. Protože má nejméně předpokládatelné pohyby.
„Jakou máte adresu domů, pane doktore?“
…
„Prosím?“
„Víte, pane doktore, vy na mne máte obsáhlou dokumentaci. A já vás neznám.
Oba víme, že nemá smysl požadovat jakýkoli vstřícný čin – takže zbývá jen sdílení informací.
A vy nemáte důvod neříct mi svou reálnou adresu, včetně fotek dětí a ženy, protože vám rozum káže, že do konce mého života už mříže z druhé strany neuvidím. Je to tak?”
„Je. Ale je to rovněž proti předpisům.“ volil slovo od slova pomalým tempem. Jeho duše nestíhá myslet tak rychle, jak jeho tělo potřebuje reagovat v tomto časoprostoru. Prostoduchý učenec pouze dráždí můj digestivní rytmus, natož by dominoval rozhovoru.
Povzdechnul jsem si.
„Škoda…“
Otočil jsem se k doktorovi zády a sklopil pohled do hlubin Tartaru.
Náramně zábavná role – ublíženého, zakřiknutého psychotika, co již nemá v životě vidět slunce. Co ode mě hrozí? Jen a pouze neochota nedokonale a zkresleně sdílet niterní myšlenky a pohnutky, jež označujeme komunikací, když už mne k onomu tak pracně a možná i náhodou přiměl, jak sám věří. A nedokonalá zpráva z mého výslechu, která mu zpomalí kariérní růst – protože v opačném případě, tedy pokud bych nadále diskutoval a přiznal sebemenší detail, v jeho služebních záznamech jako zlatá nit zářil by tento úspěch a akceleroval jeho lepší a jistě i bohatší budoucnost – která jako u všech před námi i po nás stejně kráčí za horizont pomíjivé smrtelnosti.
Vždy se dá spoléhat na lidskou touhu něčeho marnivého dosáhnout, než vejde v roli prachu a špíny. Strach ze smrti pateticky slabé žene v chřtán silných.
„Malkovského 602.“
Nepohnul jsem jediným svalem. Šach.
„Něco vám bránilo to říct, že? I přes pouta logiky a rozumu. Takový malý hlodavý strach a potřeba ochránit přede mnou své blízké.”
„Proč bych to nepřiznal – ano.“
„Víte co to je, pane doktore?“ Narovnal jsem hlavu. Díval jsem se zpříma do zdi a vnímal jeho rozpaky za mnou. Postřehnul změnu mého postoje a tónu hlasu. Posadil jsem svá ramena opět do pozice, kam patří – stal jsem se gryfem s roztaženými křídly jak ve vizuálním, tak heraldickém významu.
„Co si myslíte, že to je?“
Otočil jsem se. Jeho výraz zkameněl, když analyzoval ten můj. Smutná ukázka snahy ovládat svůj vnější projev.
„To je má skutečná pozice, pane doktore. Dominantní. Z nás dvou jsem dravec já a je jedno, že jsem v kleci. Na potravním žebříčku jsem výš.“
…
Nemá reakci. Ne profesionální. Ne na verbální i neverbální vývoj okamžiku. Ne takto rychle. Nemá ani argumenty. Hledá je, ale nenachází.
„Právě jste udělal jednu z největších chyb svého života, pane doktore.“
Hlasité vzteklé kroky následované bouchnutím dveří.
Zhluboka jsem se nadechnul.
Ve vzduchu se stále vznášel lepkavý, nakyslý odér strachu, kořeněný pálivým vztekem. Duše prosakuje tělem do vnějšího vesmíru každou setinu jejího uvěznění ve hmotě. Ať to již zoveme hormony prosyceným stresovým potem, nebo aurou – mé chřípí při decentním zavětření vnímá.
Scénář se odvíjí, herci hrají své role a první dějství téměř vrcholí.
Státní sektor nemá příliš financí, takže si najímá pouze ty, co se jako odborníci tváři – a v kvalitním soukromém sektoru se neuchytili. Stát je vlastně nepřítelem kapitalismu. Skutečné jednání policejního psychopatologa je podmíněno vlastní přesvědčenosti o méněcennosti. Pracovat se zlomenými nebo degenerovanými lidmi mu dávalo pocit nadřazenosti – a jeho následné jednání již postrádá racionalitu.
Předpokládatelné…
Vzhled každého, jeho akutní vůně, charakteristická gesta, výběr přátel, knih které čte, zaměstnání, které provozuje proto, že si jej vybral – tedy ne proto, že mu byla přiřazena – vše definuje nitro člověka. Přihlédne-li se ke všem těmto faktorům, je celkový výsledek lépe zřetelný a přesněji interpretovatelný.
Hierarchie. Špatně opodstatněné ale dobře kontrolované pověření druhému poroučet jen na základě zkušeností… I když by svět bez toho asi špatně fungoval, dávám přednost svobodnému jednání. Spouštím víčka v hlubokém nádechu.
Jedině v pravé anarchii vykrystalizuje z čistého destruktivního jednání všech ten malý hlouček opravdu silných a obdivuhodných jedinců, jež si uvědomí sílu tvoření – a vytvoří skutečný žebříček hodnot a lidí, vzniklý na schopnostech a dovednostech – nikoli na protekci vyplývající z času opakování toho samého do zbláznění, protože to, že něco děláte dlouho vůbec nerovná se tomu, že to děláte dobře.
Zlo usedá na slabé. Silní definují dobro. Expresivní představa o všeobecném dobru z pouhého součtu akceptujících existencí je iracionální. Žádný život není rovný jinému. Nikdo není rovný nikomu. Názor většiny nedefinuje dobro – protože průměr většiny je lehký podprůměr.
Dokud nadprůměrní neakceptují svou vyjímečnost a božské právo vládnout, trpěti budou v zhoubě a šedi všednosti. Degenerovat budou v lkavý pláč osudu lidstva.
Slabí jsou zde proto, aby dali právům silnějším. Jsou postradatelnější a proto jich vesmírný řád vytváří tolik. Tisíce nechť zhynou, stovky nechť stanou se otroky, desítky nechť učí se v úctyhodném stínu těch několika málo jednotlivců.
A nikdo nemá právo se spokojit a nesnažit. Tací nechť jsou pobiti bez milosti, jakožto přítěž bez potenciálu. Protože budoucnost nepřijde – to my musíme za ní, abychom byli svobodní.